Ranch ropingové kurzy 2015

Máme za sebou již čtvrtý kurz praktického ranch ropingu. A musím říci, že všichni zúčastnění odvedli dobrou práci. Každý, kdo mě zná, ví, že chválou šetřím. Ale v tomto případě by to nebylo na místě. Každý, bez výjimky, lasoval s pevnou hondou ať už hlavu nebo zadní nohy. A vzhledem k tomu, že nejlehčí lasovaný kus nevážil pod čtvrt tuny, nebylo to úplně pro zelenáče. Koně některých lasařů neváží o mnoho víc. O to lepší musí být práce s dally, o to lépe musí pracovat jejich koně a o to víc odvahy je potřeba. Myslím, že se mnou Velkej Adam (Adam Punčochář) bude souhlasit, když řeknu, že nemusíme mít obavy z nedostatku buckaroos pro další branding days. Hlavně nepolevit, nepřestat vyhledávat možnosti k trénování sebe i koně a nezpychnout. Protože když si začnu myslet, že už to umim, vždycky se něco posere!

A tady jsme. Jako ve filmu. 🙂

Honza Štembera

 

Nejezděme blbě – Jan Štembera

Posledních pár let jsem přesvědčený, že s westernovým stylem ježdění je „něco špatně“.

Začal jsem si toho všímat ve chvíli, kdy jsem nabyl dojmu, že už jsem přečetl dostatek knih, viděl dost instruktážních DVD a trénoval s mnoha trenéry. Během šestnácti let pracoval s více než sedmisty koňmi a několikrát začal znovu od začátku. Jezdil a zkoušel a utratil mnoho peněz za informace.

Nebylo to úplně k ničemu, ale mí koně měli hranici, za kterou jsem se nedokázal dostat. To, co zdánlivě fungovalo na jízdárně nefungovalo v terénu. A to nemluvím o práci se stádem. Mám na mysli způsob přiježďování. Snaha vodit koně na volné otěži, použití holeně podle westernových pouček. Hluboký westernový sed nevyjímaje.

Tak co je špatně? Vždyť takhle sedí a jezdí naprostá většina westernové populace.

Dnes už vím co je špatně. V podstatě všechno. Začíná to předčasným odstavem hříbat, pokračuje to předčasným obsedáním, následně i trénováním příliš mladých koní a končí to způsobem přiježďování. Vím to, řekli mi to koně. Koně a pár vyjímečných lidí.

A vzhledem k tomu, že v dnešní době je jezdectví spíš sport a byznys než cokoliv jiného, vidím příčinu právě zde. V lidech, kteří udávají trend. Asociace pořádají závody, určují pravidla, školí si rozhodčí. Rozhodčí určují, kdo závod vyhraje a trenéři dělají všechno proto, aby vyhrávali. Aby vyhrávali a uspokojili majitele koní, kteří je platí. A protože na všech uvedených postech figurují i lidé, kteří toho o koních moc nevědí, nemůžem se divit, že závodíme podle leckdy nesmyslných pravidel, spěcháme s výcvikem a jezdíme koně s pomocí zkratek. Ale jak mi mnohokrát zopakoval jeden výborný trenér, zkratky neexistují. Ne v jezdectví.

Bohužel se moc nelišíme od ovcí a mnohdy slepě následujem trenéry v jejich metodách. A jak by taky ne. Vždyť mají plné skříně pohárů a na opasku velkou stříbrnou přezku s nápisem šampion čehokoliv. A někteří se dokonce učili v Americe. Už ale nevidíme nebo možná nechcem vidět jak vypadají jejich koně po pár letech. Jak po fyzické tak i psychické stránce. Nevidíme zničené klouby, žaludeční vředy, zjizvené jazyky a čelisti od udidel, chronicky bolavá záda, pod srstí drobné jizvy od ostruh, dušnost, stažené ocasy a výraz v očích, když se sedlají. A to všechno se dá zjistit u desetiletých koní. A přitom v desátém roce by měl být kůň v nejproduktivnějším věku.

Dostal jsem se docela daleko v úvaze o chybném použití otěže, holeně a sedu. Ale ono to spolu souvisí víc, než se na první pohled může zdát. Protože na prověšené otěži (vize většiny westernových jezdců) se dá jezdit jen na bezvadně přiježděném koni s pomocí správného udidla při správném používání holeně a v bezchybném sedu. A toho se nedá dosáhnout ve čtyřech ani v pěti letech věku koně. Kdo z nás úspěsně dostudoval vysokou školu v šestnácti? Tak proč by měli závodit tříletí koně? Proč by se měli v šesti jezdit s pákovým udidlem a proč bych si nemohl v závodě pomoci druhou rukou? A proč bych nemohl při jízdě „na páce“ vložit prsty mezi otěže, když to pomůže mému koni nedělat chyby? A chyba přímo souvisí s následnou opravou nebo i trestem. A opravy, korekce či tresty v podání (nejen) sportovních trenérů jsou vydatné. Vím to. Viděl jsem to mockrát a vídám to stále. Myslim, že nikdo z nás by nechtěl být na místě tříletého „pležrového“ koně, který si dovolil zvednout hlavu. Asi by jste si k večeři museli dát krupicovou kaši. Nebo v kůži mladého reiningového quartera, kterému se nepovedl sliding stop. Protože v tu chvíli se z udidla a ostruh stávají zbraně, které jezdec použije pro „korekci couváním“ přes celou jízdárnu. Nebo v roli cuttingového koně, který bůhviproč musí couvat dokolečka s hubou přilepenou k vlastnímu rameni.

A to jen proto, že pravidla určují negramoti v oboru a mnozí sudí jsou jen teoretici. Majitelé nedočkaví a trenéři potřebují taky platit složenky.

Bohužel se tyto trendy promítají i do hobby úrovně jezdectví prostřednictvím seminářů a lekcí vedených sportovními trenéry, kteří to ani jinak dělat neumí.

A zase jde o čas a peníze. Něco se naučit stojí dost peněz a běžné je, dát koně do výcviku třeba jen na měsíc a očekávat zázraky. Jenže to nejde. Jediný zázrak je, že se naši koně po takovém rychlokurzu nerozhodli s námi skoncovat jednou provždy.

Místo toho, abychom se učili hledat kvalitní komunikační kanál mezi námi a koněm pomocí jemné ruky, ohleduplné holeně a sedu, který nepřekáží, ale pomáhá, snažíme se jezdit jako pytel brambor a nutíme koně to všechno snášet a být chytřejší než jsme my.

Myslím, že je hezčí pohled na jezdce, který sedí na koni v rovnováze a jeho povely holení a otěží poznáte jen podle toho, co dělá jeho kůň, než na člověka, krerý se kymácí v příliš velkém sedle a jeho lokty a holeně jsou každou chvíli někde jinde.

A také myslím, že většinu z nás ohromí kůň, který se nese a jeho pohyb je pružný a elegantní než zvíře, které se bojí pohnout přesto, že zrovna cválá a jeho kroky jsou drobné a ještě u toho švihá ocasem. Protože jeho obavy z jezdce se někde projevit musí.

Představte si, že jste voják v akci a velitel vám dává vysílačkou pokyny. A máte špatný signál a nejste si jistí, co vám říká. Koho zastřelit a koho zachránit. A přitom víte, že střílet musíte. Mnoho z nás by se psychicky zhroutilo. Ale kdyby vysílačka fungovala, splníte úkol snadno a ještě se vám zvedne sebevědomí.

Stejně tak je to s otěží, která funguje (přilnutí) a která nefunguje moc dobře (prověšená otěž).

A představte si, že požádáte vaše tříleté dítě, ať vám podá balón, který se zakutálel pod židli. A ono vám na to chce něco odpovědět. Ale protože očekávate vzdor, zvýšíte hlas a donutíte ho ten míč přinést. Jenže jste se nedozvěděli, že se potřebuje vyčůrat než pro ten balón dojde. Takže přijde počůrané s obavou, že se na něj budete zlobit.

Stejně je to s holení, ostruhou a sedem. Díky špatnému sedu se nedozvíte, že je někde problém. Že se kůň špatně hýbe. Na váš povel nemůže dobře zareagovat a tak ho k tomu donutíte holení a ostruhou. Jenže ta holeň ho překvapí a povel na něj vyštěkne, protože byla daleko od koně, někde vpředu před těžištěm, místo aby byla volně přiložená na správném místě a tudíž nepřekvapila svým signálem. A tak kůň udělá chybu. A bojí se, co přijde a začne tuhnout. Protože všichni zatínáme svaly před očekávaným dloubancem. Nedá se to ovládnout. Tělo to dělá automaticky. A tak začnem uvolňovat. Tak jak jsme to viděli u trenérů. Vzít jednu otěž a ohnout hlavu a krk pokud možno ke špičce naší boty. Protože když mi kůň neohne hlavu jak žížala, tak přece neni uvolněný!

A tak se motáme od jednoho nesmyslu k druhému a doufáme, že náš kůň to jednou pochopí.

Westernový způsob ježdění se vyčlenil z jezdeckého celku asi nejvíc. Často slyšim „Já jezdím western, to je úplně něco jinýho než anglie.“

Přesto se ve westernu používají stejné termíny jako v klasickém stylu. Holeň, otěž, rovnováha, uvolnění, shromáždení atd. Bohužel jsou prezentovány naprosto chybně. Hlavně poslední tři vyjmenované. Rozhodně neni v rovnováze kůň, který neumí jet rovně ani v kroku, natož ve cvalu. Rozhodně není uvolněný kůň, který se snaží vyplivnout udidlo, klopí uši nebo švihá ocasem při pobídce. A v žádném případě není shromáždený kůň cválající s hlavou dole a zadníma nohama jako by je měl v sádře. Důkazem shromáždení není ani pomalý cval ani klus s prověšenou otěží. Co tyto termíny znamenají doopravdy, bylo popsáno už mockrát lidmi, kteří jsou mnohem erudovanější než já. Každý z nás má možnost si to vyhledat.

A že western je něco jiného? No nevím. Všichni jezdíme na koních, kteří mají čtyři nohy, hlavu, krk, tělo a ocas. Jistě, každé plemeno má talent na něco jiného, ale první rok platí stejné zásady pro všechny (snad kromě dostihů a mongolských pastevců). Všichni musí projít základní školou. Ať chci skákat překážky, vzdělávat koně v drezuře, pracovat s krávou, zdolávat velké vzdálenosti nebo si jezdit doma na dvoře.

Jak tedy najít dobrého trenéra a kde vzít správné informace?

Stačí se dívat kolem sebe. Oprava, nestačí se dívat, musí se i vidět. A hlavně člověk musí chtít vidět. A věřte mi, že nemusíte jet do Ameriky. Ty informace jsou tady v Česku a Evropě. A troufám si tvrdit, že jsou mnohdy kvalitnější než v USA. Vždyť evropané uměli s koňmi cokoliv, na co si vzpomenete, dávno před tím, než se na americkém kontinentu objevil první kůň.

Na závěr bych rád dodal, že má kritika se netýká naprosto všech lidí ve westernovém světě. Jen příliš často potkávám ty, kterých se to týká.

No a na rozloučenou použiji pozměněnou výzvu pana Maurera – Nejezděme blbě!

Honza Štembera

Kuchyňa, SK – březen, duben 2015

Troufám si říct, že z našich výjezdů na slovenskou Kuchyňu se pomalu stává tradice. Tentokrát jsme se sešli v hojném počtu jedenácti jezdců a dvou pozemních zásobovaček. A myslím, že pro všechny zúčastněné to díky vyloženě aprílovému počasí byla opravdová prověrka sil.

Hned první den po nasednutí jsme si cestou na spodní pastvinu odskočili do plechové haly, kde jsme za poslouchání hlasitého bubnování deště do střechy přečkali nejhorší příval deště. Když hukot trochu polevil a pohled na šeď oblohy nesliboval žádné větší zlepšení, vyzbrojeni pláštěnkami jsme vyrazili za 180ti krávami s telaty a čtyřmi plemennými býky na cca 250ti hektarovou pastvinu. Rozmístili jsme se kolem stáda a postupně ho tlačili směrem k odchytové ohradě. Kdo loni na podzim zažil naši první práci s tímto stádem, kdy jsme čtyři hodiny sháněli stádo krav rozhodnutých odejít z našeho sevření za každou cenu a procházejících přes tlak koní, nemohl uvěřit, jak moc se stádo po pouhých dvou zkušenostech s touto prací zlepšilo. Ač při vměstnávání více jak 200hlavého stáda šestimetrovou branou je tlak opravdu značný a stádo je neklidné a hledá únik, přesto krávy, díky předchozím zkušenostem, že přes koně se nechodí, nepropadaly panice a postupně zjišťovaly, že právě brána je místo, kde získají nejvíce klidu.

Po zbytek dne jsme pak lasovali letošní telátka (asi 60 telat) a také s pomocí koní posílali skupinky krav do fixační klece, kde je pan veterinář očkoval. Odpoledne se na nás chvílemi usmálo i sluníčko a vše hned vypadalo veseleji 🙂

Druhý den jsme opět vstávali v 5:30 ráno. Díky změně času den před akcí byly naše biologické hodiny stále nastaveny na 4:30, takže rozlepit oči, nakrmit koně a nasoukat do sebe snídani byl pro některé z nás poměrně náročný výkon 🙂 6:30 už jsme seděli na koních a vyráželi na horní pastvinu, kde nás čekalo 130 matek na více než 200 ha. Díky brzké ranní hodině byly krávy stále pospolu a jejich přehnání do odchytovky byl pro tuto zkušenou partu buckaroo vcelku snadný úkol. Během hodiny čekání na veta a zaměstnance farmy se pomalu rozpršelo, k tomu foukal studený vítr, takže společné foto party jezdců v řadě není aranžované – to jsme se prostě jenom jako naši koně postavili zády k nepříjemnému větru.

Nejadrenalinovější zážitek celé akce nás čekal hned po příjezdu zaměstnanců farmy. Potřebovali jsme od stáda oddělit oba plemenné býky, kteří kvůli svému pokročilejšímu věku budou nahrazeni výkonnější generací. Oddělit takto z jara plemenné býky od stáda říjných krav může být samo o sobě zajímavá práce, a tihle, jako kdyby navíc věděli, že je čeká cesta na gril, nám to rozhodně nedali zadarmo.

Pak jsme ještě asi dvě hodiny, v blátě, dešti, větru, lasovali telata a třídili krávy, když se pan majitel slitoval a akci přesunul na druhý den. Do stáje jsme dojeli zmrzlí, s čvachtajícími botami, sedly nasáklými studenou vodou, na kopcích nad pastvinami jsme koukali na bílou nadílku. Teplá sprcha, teplý oběd, teplá postel. Nic v tu chvíli neznělo lákavěji.

Druhý den jsme opět sehnali stádo do odchytovky a dodělali svou práci. Kromě přeháňky krupek na nás tentokrát z nebe nic nespadlo a vítr bez deště je vlastně úplná pohoda 🙂

Takže jako vždy, parádní výlet, parádní práce. A s vědomím toho, že horší počasí už nás potkat nemůže, se myslím nejenom já těším na další akci 🙂

Text: Jana Horká

Kuchyňa – podzim 2014

Na slovenskou Kuchyňu jsme se na podzim 2014 vrátili ještě dvakrát. Tentokrát nás čekalo stahování obou velkých stád dobytka, celkem asi 300 dospělých krav a obdobný počet telat. Stádo, které jsem dělali podruhé, resp. potřetí, už je vychovanější – je ochotné poddávat se tlaku jezdců, nechá se nasměrovat do odchytové ohrady, v uzavřeném prostoru nepanikaří. Neosahané stádo nám naproti tomu dalo docela zabrat, ale aspoň jsme se pobavili 🙂 Čekalo nás opět lasování zatím neoznačkovaných telat a třídění celého stáda a jeho prohánění přes fixačku k panu veterináři.

Text: Jana Horká

Běleč 2014

Na louku těsně za vesnicí najelo několik Dodge s koňskými přepravníky. Během odpoledne na louce vyroste několik malých mobilních ohrádek pro koně, buckaroos s klobouky na hlavách se rozsadí kolem ohně, na němž se griluje maso k večeři. Ve vedlejší ohradě se pase stádo nic netušících krav… Po noci pod širákem nasedáme na koně a vyrážíme ke kravám. Veselé stádo nám dalo zabrat, než jsme je z bažin dostali do malé odchytovky. Následovalo vyšetření větších kusů veterinářem v proháněcí uličce, a lasování a značkování i více jak půlročních masných telat. Pak domácí hovězí polévka a guláš, a blížící se bouřky poslaly k večeru většinu z nás na cestu domů.

Text: Jana Horká

Kurzy 2014

Po úspěchu prvního kurzu lasování na dummy zorganizovali Adam Punčochář a Honza Štembera další kurz práce s živým dobytkem. Účastníci se sešli na Fox Riders Ranch a v sobotu ráno vyjeli na koních k několik kilometrů vzdálenému stádu krav. Následovala práce se stádem na pastvině, přehánění stáda do odchytové ohrady, trocha rančerského třídění a cuttování a lasování telat. Druhý den déšť nedovolil práci venku, proto následovaly v hale individuální lekce jezdecké či práce s jednotlivými kravkami.

Ačkoli je většina lekcí soustředěna v západní polovině Čech, na Orlicko-Ústecku se začíná formovat nová skupinka jezdců a lasařů. V polovině srpna zde Jana Horká měla čtyřdenní kurz zaměřený na rančerskou práci s dobytkem a začátky lasování. Pracovalo se s jednotlivými telaty, stádečkem krav na pastvině i v koralu, lasovalo se ze země i z koní, dummy i telata na vycvakávací hondy. Poslední den se k nám připojil Honza Štembera a u čtyřiceti-hlavého stáda dobytka uprostřed pastviny jsme společně zalasovali a označkovali nová telátka.

Text: Jana Horká

Hoslovice – červen 2014

Buckaroos poprvé v jihočeských Hoslovicích. Čekají nás čtyři stáda na vzdálených pastvinách, dvě značkování uprostřed pastvin, dvě ve vybudované ohradě z přenosných panelů. Díky pohodovému průběhu dostávají šanci lasovat i začínající lasaři či lasaři na mladých koních. Úspěch celé akce však stál také na jezdcích, kteří o lasování zájem nemají (zatím 😉 ), ale výrazně pomohli se sháněním stáda, případně jejich držením uprostřed pastvin.

Do Hoslovic se buckaroos vrátili ještě v průběhu léta 2014 na doznačkování nově narozených telat a dostali pozvání pro rok 2015, kdy by měli značkovat všechna telata.

Text: Jana Horká

Kuchyňa, Slovensko – červen 2014

První akce buckaroos na farmě ve slovenské Kuchyni. Uprostřed 250 ha pastviny stojí nově vybudovaná odchytová ohrada a po pastvině se potlouká více jak stovka matek se stejným počtem letošních telat. V pět ráno vjíždí pětice buckaroos na pastvinu, před sedmou hodinou je již celé stádo uzavřeno v odchytovce. V 35° C pak celý den lasujeme a známkujeme telata a naháníme skupinky krav do uličky vedoucí k fixační kleci, kde probíhá veterinární vyšetření. K večeru odcházíme z pastviny, fyzicky vyčerpaní, ale všichni neuvěřitelně spokojení – máme za sebou den plný práce, která nás baví a naplňuje, navíc s partou kamarádů. Co víc si přát 🙂

O celé akci se také dočtete v časopise Horseman, podzim 2014.

Text: Jana Horká