Nejezděme blbě – Jan Štembera

Posledních pár let jsem přesvědčený, že s westernovým stylem ježdění je „něco špatně“.

Začal jsem si toho všímat ve chvíli, kdy jsem nabyl dojmu, že už jsem přečetl dostatek knih, viděl dost instruktážních DVD a trénoval s mnoha trenéry. Během šestnácti let pracoval s více než sedmisty koňmi a několikrát začal znovu od začátku. Jezdil a zkoušel a utratil mnoho peněz za informace.

Nebylo to úplně k ničemu, ale mí koně měli hranici, za kterou jsem se nedokázal dostat. To, co zdánlivě fungovalo na jízdárně nefungovalo v terénu. A to nemluvím o práci se stádem. Mám na mysli způsob přiježďování. Snaha vodit koně na volné otěži, použití holeně podle westernových pouček. Hluboký westernový sed nevyjímaje.

Tak co je špatně? Vždyť takhle sedí a jezdí naprostá většina westernové populace.

Dnes už vím co je špatně. V podstatě všechno. Začíná to předčasným odstavem hříbat, pokračuje to předčasným obsedáním, následně i trénováním příliš mladých koní a končí to způsobem přiježďování. Vím to, řekli mi to koně. Koně a pár vyjímečných lidí.

A vzhledem k tomu, že v dnešní době je jezdectví spíš sport a byznys než cokoliv jiného, vidím příčinu právě zde. V lidech, kteří udávají trend. Asociace pořádají závody, určují pravidla, školí si rozhodčí. Rozhodčí určují, kdo závod vyhraje a trenéři dělají všechno proto, aby vyhrávali. Aby vyhrávali a uspokojili majitele koní, kteří je platí. A protože na všech uvedených postech figurují i lidé, kteří toho o koních moc nevědí, nemůžem se divit, že závodíme podle leckdy nesmyslných pravidel, spěcháme s výcvikem a jezdíme koně s pomocí zkratek. Ale jak mi mnohokrát zopakoval jeden výborný trenér, zkratky neexistují. Ne v jezdectví.

Bohužel se moc nelišíme od ovcí a mnohdy slepě následujem trenéry v jejich metodách. A jak by taky ne. Vždyť mají plné skříně pohárů a na opasku velkou stříbrnou přezku s nápisem šampion čehokoliv. A někteří se dokonce učili v Americe. Už ale nevidíme nebo možná nechcem vidět jak vypadají jejich koně po pár letech. Jak po fyzické tak i psychické stránce. Nevidíme zničené klouby, žaludeční vředy, zjizvené jazyky a čelisti od udidel, chronicky bolavá záda, pod srstí drobné jizvy od ostruh, dušnost, stažené ocasy a výraz v očích, když se sedlají. A to všechno se dá zjistit u desetiletých koní. A přitom v desátém roce by měl být kůň v nejproduktivnějším věku.

Dostal jsem se docela daleko v úvaze o chybném použití otěže, holeně a sedu. Ale ono to spolu souvisí víc, než se na první pohled může zdát. Protože na prověšené otěži (vize většiny westernových jezdců) se dá jezdit jen na bezvadně přiježděném koni s pomocí správného udidla při správném používání holeně a v bezchybném sedu. A toho se nedá dosáhnout ve čtyřech ani v pěti letech věku koně. Kdo z nás úspěsně dostudoval vysokou školu v šestnácti? Tak proč by měli závodit tříletí koně? Proč by se měli v šesti jezdit s pákovým udidlem a proč bych si nemohl v závodě pomoci druhou rukou? A proč bych nemohl při jízdě „na páce“ vložit prsty mezi otěže, když to pomůže mému koni nedělat chyby? A chyba přímo souvisí s následnou opravou nebo i trestem. A opravy, korekce či tresty v podání (nejen) sportovních trenérů jsou vydatné. Vím to. Viděl jsem to mockrát a vídám to stále. Myslim, že nikdo z nás by nechtěl být na místě tříletého „pležrového“ koně, který si dovolil zvednout hlavu. Asi by jste si k večeři museli dát krupicovou kaši. Nebo v kůži mladého reiningového quartera, kterému se nepovedl sliding stop. Protože v tu chvíli se z udidla a ostruh stávají zbraně, které jezdec použije pro „korekci couváním“ přes celou jízdárnu. Nebo v roli cuttingového koně, který bůhviproč musí couvat dokolečka s hubou přilepenou k vlastnímu rameni.

A to jen proto, že pravidla určují negramoti v oboru a mnozí sudí jsou jen teoretici. Majitelé nedočkaví a trenéři potřebují taky platit složenky.

Bohužel se tyto trendy promítají i do hobby úrovně jezdectví prostřednictvím seminářů a lekcí vedených sportovními trenéry, kteří to ani jinak dělat neumí.

A zase jde o čas a peníze. Něco se naučit stojí dost peněz a běžné je, dát koně do výcviku třeba jen na měsíc a očekávat zázraky. Jenže to nejde. Jediný zázrak je, že se naši koně po takovém rychlokurzu nerozhodli s námi skoncovat jednou provždy.

Místo toho, abychom se učili hledat kvalitní komunikační kanál mezi námi a koněm pomocí jemné ruky, ohleduplné holeně a sedu, který nepřekáží, ale pomáhá, snažíme se jezdit jako pytel brambor a nutíme koně to všechno snášet a být chytřejší než jsme my.

Myslím, že je hezčí pohled na jezdce, který sedí na koni v rovnováze a jeho povely holení a otěží poznáte jen podle toho, co dělá jeho kůň, než na člověka, krerý se kymácí v příliš velkém sedle a jeho lokty a holeně jsou každou chvíli někde jinde.

A také myslím, že většinu z nás ohromí kůň, který se nese a jeho pohyb je pružný a elegantní než zvíře, které se bojí pohnout přesto, že zrovna cválá a jeho kroky jsou drobné a ještě u toho švihá ocasem. Protože jeho obavy z jezdce se někde projevit musí.

Představte si, že jste voják v akci a velitel vám dává vysílačkou pokyny. A máte špatný signál a nejste si jistí, co vám říká. Koho zastřelit a koho zachránit. A přitom víte, že střílet musíte. Mnoho z nás by se psychicky zhroutilo. Ale kdyby vysílačka fungovala, splníte úkol snadno a ještě se vám zvedne sebevědomí.

Stejně tak je to s otěží, která funguje (přilnutí) a která nefunguje moc dobře (prověšená otěž).

A představte si, že požádáte vaše tříleté dítě, ať vám podá balón, který se zakutálel pod židli. A ono vám na to chce něco odpovědět. Ale protože očekávate vzdor, zvýšíte hlas a donutíte ho ten míč přinést. Jenže jste se nedozvěděli, že se potřebuje vyčůrat než pro ten balón dojde. Takže přijde počůrané s obavou, že se na něj budete zlobit.

Stejně je to s holení, ostruhou a sedem. Díky špatnému sedu se nedozvíte, že je někde problém. Že se kůň špatně hýbe. Na váš povel nemůže dobře zareagovat a tak ho k tomu donutíte holení a ostruhou. Jenže ta holeň ho překvapí a povel na něj vyštěkne, protože byla daleko od koně, někde vpředu před těžištěm, místo aby byla volně přiložená na správném místě a tudíž nepřekvapila svým signálem. A tak kůň udělá chybu. A bojí se, co přijde a začne tuhnout. Protože všichni zatínáme svaly před očekávaným dloubancem. Nedá se to ovládnout. Tělo to dělá automaticky. A tak začnem uvolňovat. Tak jak jsme to viděli u trenérů. Vzít jednu otěž a ohnout hlavu a krk pokud možno ke špičce naší boty. Protože když mi kůň neohne hlavu jak žížala, tak přece neni uvolněný!

A tak se motáme od jednoho nesmyslu k druhému a doufáme, že náš kůň to jednou pochopí.

Westernový způsob ježdění se vyčlenil z jezdeckého celku asi nejvíc. Často slyšim „Já jezdím western, to je úplně něco jinýho než anglie.“

Přesto se ve westernu používají stejné termíny jako v klasickém stylu. Holeň, otěž, rovnováha, uvolnění, shromáždení atd. Bohužel jsou prezentovány naprosto chybně. Hlavně poslední tři vyjmenované. Rozhodně neni v rovnováze kůň, který neumí jet rovně ani v kroku, natož ve cvalu. Rozhodně není uvolněný kůň, který se snaží vyplivnout udidlo, klopí uši nebo švihá ocasem při pobídce. A v žádném případě není shromáždený kůň cválající s hlavou dole a zadníma nohama jako by je měl v sádře. Důkazem shromáždení není ani pomalý cval ani klus s prověšenou otěží. Co tyto termíny znamenají doopravdy, bylo popsáno už mockrát lidmi, kteří jsou mnohem erudovanější než já. Každý z nás má možnost si to vyhledat.

A že western je něco jiného? No nevím. Všichni jezdíme na koních, kteří mají čtyři nohy, hlavu, krk, tělo a ocas. Jistě, každé plemeno má talent na něco jiného, ale první rok platí stejné zásady pro všechny (snad kromě dostihů a mongolských pastevců). Všichni musí projít základní školou. Ať chci skákat překážky, vzdělávat koně v drezuře, pracovat s krávou, zdolávat velké vzdálenosti nebo si jezdit doma na dvoře.

Jak tedy najít dobrého trenéra a kde vzít správné informace?

Stačí se dívat kolem sebe. Oprava, nestačí se dívat, musí se i vidět. A hlavně člověk musí chtít vidět. A věřte mi, že nemusíte jet do Ameriky. Ty informace jsou tady v Česku a Evropě. A troufám si tvrdit, že jsou mnohdy kvalitnější než v USA. Vždyť evropané uměli s koňmi cokoliv, na co si vzpomenete, dávno před tím, než se na americkém kontinentu objevil první kůň.

Na závěr bych rád dodal, že má kritika se netýká naprosto všech lidí ve westernovém světě. Jen příliš často potkávám ty, kterých se to týká.

No a na rozloučenou použiji pozměněnou výzvu pana Maurera – Nejezděme blbě!

Honza Štembera