Kurz s Martinem Blackem – březen 2019

V březnu roku 2019 k nám po téměř deseti letech přijede špičkový lasař, kovboj a trenér Martin Black. Většina členů Buckaroo Revival se tohoto kurzu účastní ať už jako jezdci nebo diváci, ale také organizátoři. Věříme, že se celá akce povede, že si ji všichni užijeme a naučíme se mnoho nového. Více informací o tomto kurzu najdete pod odkazem www.krizanky35.cz. Těšíme se na vás na viděnou V Buši 🙂

Nastala sezóna 2018

Převedení stáda u Františkových lázní

První dubnový pátek jsme se večer sešli v obci Ostroh u Zuzky a Štěpána, večer jsme pojedli z grilu, popili a zaházeli na dummy. Ráno nás čekalo stádo 15 ti kusů, které bylo potřeba převést přes les, louky a rybníky na cca 5 kilometrů vzdálenou pastvu. Větší část dobytka šla tuto cestu prvně, navíc stádo se skládalo z krav, jalovic, telat a plemenného býka, mohli jsme očekávat cokoli. Vše šlo jako po másle, zvířata, jakoby věděla co se po nich chce, šla tak jak měla a úspěch byl zaručen. Po zavření pastvy někteří z nás házeli tréninkově s breakaway hondou. Den jak malovaný, teplo, slunce, dobrá atmosféra a hlavně klidně a pořádně udělaná práce.

Děkujeme Zedovi, Martině s Martinem, Štetkemu a Kubovi.

 

Zahnání stáda ke třídění a následné přehnání na pastvu

Další jarní akcí bylo zahnání cca 160ks krav a jalovic v nové lokalitě obce Seč u Chrudimi.

Stádo bylo potřeba sehnat z rozsáhlé pastviny do zázemí kravína, kde se následně mělo třídit. V tomto stádě jsme byli poprvé a dobytek nám to dávat jasně najevo. Krávy zvyklé na několikanásobné útěky lidem, kteří je pravidelně z pastvy stahovali, nedali zadarmo nic ani koním. Kličky mladých jalovic, honění si svého ega na jezdcích naše členy řádně prohnalo, avšak zkušenosti a fyzická kondice koní i jezdců byla neprůstřelná. Kusy se povedlo zahnat, zootechnici byli rádi, že pošetřili své nohy v kopcích a stádo je na svém místě.

Po práci v kravíně bylo potřeba všechny převést na druhou pastvinu, což byla již lehká a krásná práce.

Každý z nás byl spokojený, pan majitel a zaměstnanci také, vydali jsme se tedy z vesela domů.

 

Zuzana Ševčíková

Kolik stojí ustájení a kolik by stát mělo

Majitelé koní bez vlastního zázemí pravděpodobně nemají problém nějaké to ustájení sehnat. Pastevním počínaje, luxusním areálem konče. Ale v téměř žádné stáji či areálu nepožadují adekvátní odměnu za ustájení, ve které by byly pokryty veškeré náklady včetně amortizace a vstupních investic. V poslední době se to dohání nejrůznějšími dotacemi. To však nechám stranou. Ne všichni na ně dosáhnou a navíc mi to přijde krátkozraké.

Pokusím se tímto článkem otevřít oči těm, kdo si stěžují jak je to ustájení předražené (vždyť koně žerou trávu a ta je zadarmo) a zároveň se zastanu mnohdy vyčerpaných (dohadováním se s klienty) majitelů stájí.

Tady je příklad:

Náklady na výstavbu zázemí pro pastevní ustájení o kapacitě 10 koní.

Nejdřív je potřeba kus hlíny. 8-10 ha, podle vydatnosti pastvy. Nákup cca 1,000.000,- Kč, pronájem 20-50.000,- /rok. Přístřešek pro koně 6×10 m nekvalitní 50.000,-(prkna či desky, použité plechy na střechu, hliněná podlaha) kvalitní 200.000,- (zděný nebo dřevěný, kvalitní krytina, betonová podlaha). Zdroj vody potok, původní studna, … 0,- Kč, vybudování nové studny 2.000,-/m plus papíry (staveb. povolení, hydrogeo. posudek, CHKO, …) 10.000,- Kč. Čerpadlo a hadice 5-10.000,- Kč. Celkem za studnu průměrně 40.000,- Kč. Ohrady nekvalitní elektrické kolem 10 ha 10.000,- Kč, kvalitní elektrické 50.000,- Kč, ohradníkový zdroj 2-6.000,- Kč. Krmelec na seno můžete stlouct z palet, což je ale časovaná bomba, nebo koupit 6-8.000,- Kč. A pro 10 koní jsou potřeba dva. Zřizování elektrické přípojky nebudu ani počítat. Jenže to nestačí. Potřebujete ještě nářadí, které ale musíte mít kam schovat jinak vám ho někdo štípne. A kam dát sedla, deky, uzdění a vůbec všechny ty krámy, které většina z nás shromažďuje. A taky je fajn mít se kde v zimě ohřát a uvařit si kafe. Takže“ levná“ varianta maringotka nebo stavební buňka 20-50.000,- Kč, nebo dražší varianta postavit chatu či baráček 200.000 -2,000.000,- Kč.

A co seno? Venku zplesniví a pod plachtou často taky. Takže seník nebo stodola 150.000 – 1,000.000,- Kč. A skoro každý, dřív nebo pozdějc, pořídí traktor. V zimě se ty balíky kutálejí špatně. Takže 80.000 – 2,000.000,- Kč.

Chtít to sčítat a počítat návratnost z ustájení by byla ztráta času. Proto také téměř každý odpoví, že to dělá pro sebe. No jo, jenže ostatní (lidé i koně) to používají a to znamená i opotřebovávají. A neznám nikoho, kdo by se tím časem nezačal užírat. A právem.

Ustajování koní je jediný obor podnikání se kterým jsem se setkal, kde se do plánu a kalkulací nezapočítavaj vstupní investice. A vůbec to nechápu. PROČ? Vdyť je to podnikání jako každé jiné.

Dobře. Pominu tedy vstupní náklady a budu počítat dál kolik stojí provoz. A budu hodně při zemi. 10 koní, 10 ha, přístřešek, stodola atd. Nejdřív na první pohled čitelné položky. Seno 100 balíků na krmnou sezonu (říjen-duben) 35-70.000,- Kč, podestýlka na zimní období 10-30.000,- Kč, voda (je-li z řádu) 70.000,-/rok. Liz(sůl) 2.000,-/rok. Plat jednoho člověka 180.000,-/rok (což je žalostně málo za tu dřinu). Teď ty méně čitelné. Občas je potřeba brigádník či záskok cca 20.000,-/rok. Amortizace všeho, co koně a klienti průběžně ničí 30.000,-/rok. Nafta do traktoru 20-40.000,-/rok. Elektřina 20-50.000,-/rok. Mulčování nedopasků, bránování, dosévání pastvin atd 20-40.000,-/rok. A je jedno jestli si příslušenství k traktoru koupíte a trávíte v něm svůj čas nebo si zaplatíte profíky. V horizontu několika let dopředu to vyjde finančně stejně.

Dále odvoz hnoje, daň z nemovitosti, daň z příjmu(což je v tomto případě protimluv), škody od divoké zvěře, pojištění,náhradní díly na traktor,píchlé kolečko,noční ošetřování koně s kolikou, asistence u kováře a veterináře, …

To všechno stojí prachy. A někdo to zaplatit prostě musí! I ten čas ošetřovatele nad rámec pracovní doby!

Když zprůměruji pohyblivé částky a sečtu veškeré shora uvedené položky, dostanu číslo 470.000,- Kč. To jsou roční náklady na 10 koní. Tzn., že minimální měsíční náklad na jednoho koně je 3.916,- Kč plus to píchlé kolečko a daně a všechno to ostatní, což jsem (po vzoru správných koňáků) nezapočítal.

Jak je tedy možné chtít pastevní ustájení za 2.500-3.000,-Kč, což je nejčastější cena za tento typ ustájení??? To znamená, že majitel stáje má ještě doplácet? Nebo nemá koně krmit? Nebo neplatit účty?

Vždyť je to nesmysl!!!

Ustájení jednoho koně musí stát 8.000,- a víc. Prospělo by to všem. Hlavně koním. Bylo by totiž o ně dobře postaráno. Měli by kvalitní seno, čisté výběhy, zdravou pastvu a hlavně ošetřovatele, co se o ně stará s úsměvem. Protože je v pohodě a nemusí spravovat ohrady provázkem a platit penále za nezaplacenou elektriku nebo krmit plesnivý seno. A může jet na dovolenou.

A koní by ubylo. A přibylo jezdecky vzdělaných lidí. Protože by si koně nemohl držet každý, jezdilo by se v jezdeckých školách. A nebylo by tolik špatných koní počatých amatérským křížením. Tím by stoupla cena koně. Tím by klesl počet týraných koní.

Mohl bych pokračovat, ale myslím, že to není třeba.

Na závěr chci dodat, že částky se kterými počítám se jistě liší podle lokality. Nicméně obecně odpovídají realitě.

Vy, kteří jste zaujali opoziční postoj a hledáte argumenty proč by to tak nemělo být se prosím nadechněte, přečtěte si to znovu a přesto, že některé položky dokážete snížit (aspoň teoreticky) velký rozdíl ve výsledné částce asi nebude.

S úctou Honza Štembera

Pravidla Buckaroo Revival a desatero pro kurzisty

Vážení přátelé praktického ranch ropingu:)

Protože nám roste počet zájemců o účast na našich akcích, byli jsme nuceni sepsat naše nepsaná pravidla pro přijetí nových členů do skupiny Buckaroo revival. Vzhledem k vysoké náročnosti na stupeň výcviku koní a jezdeckého umění jezdců, na kterém přímo závisí bezpečnost v průběhu práce s dobytkem a v neposlední řadě také udržení jednotné filozofie přístupu ke zvířatům, která se z větší části neslučuje se sportovními jezdeckými metodami, jsme vytvořili program, který může být určitou startovní metou nebo vodítkem pro získání potřebných dovedností. Tento program má formu na sebe navazujících seminářů, na kterých se kromě dovednosti s lasem dozvíte na čem pracovat se svým koněm, kde se dostat ke správným informacím a také možnost poznat alespoň část našeho kolektivu, protože když někdo umí dobře jezdit a je to debil, tak o něj stejně nestojíme. A naopak mezery v jezdeckém umění či práci s lasem nemusí být vždy překážkou pro zařazení do naší party. Žádný z účastníků tohoto programu,(kromě členů Buckaroo revival) se v dané sezóně nemůže účastnit našich akcí jako jezdec, avšak je vítán jako „groundworker“ (pomocník ze země). To je zároveň příležitost jak zjistit, jestli s námi chce mít dál něco společného.

Členství v Buckaroo revival není podmíněno žádnou finanční zátěží.

Od každého člena očekáváme loajalitu, ochotu, zájem a invenci.

Za tým Buckaroo revival Honza Štembera.

 

Dvakrát desatero pro kurzisty

Z vlastní zkušenosti víme, jak je tězké uchovat v hlavě veškeré informace, které se na semináři dozvíte. Proto jsme pro vás sepsali pár bodů, které by mohly pomoc při trénování do dalšího kurzu.

Desatero pro cvičení s lasem:

1.) Délka smyčky od ramene k zemi

2.) Honda v polovině délky smičky

3.) Používat celou délku paže

4.) Zásoba v levé ruce na pravé straně krku koně

5.) Konec otěží a konec lasa na levé straně krku koně

6.) Volit správný hod podle pozice telete

7.) Levá ruka nesmí dělat slack (stažení smyčky), drží přece otěže

8.) Vázat dally vždy s palcem směřujícím nahoru

9.) Dally vázat zeširoka křížem přes krk před hruškou

10.) Undally vytrhnout směrem nahoru

 

Desatero pro přípravu koně:

1) Vedení jednou rukou

2) Důraz na vedení holeněmi

3) Obrat kolem předních

4) Obrat kolem zadních

5) Ustupování do strany

6) Couvání na zvedlou otěž

7) Vyklusání z místa

8) Okamžitý přechod do pomalejšího chodu

9) Rollback v kroku

10) Zastavení

Good luck. Honza a Adam.

Martin Veverka a jeho jezdecké umění s odkazem starých barokních mistrů napasované do tréninkového systému buckaroos – 10.4.2016

Trochu dlouhý nadpis a taky trochu zvláštní téma. Ale jen na první pohled.

Protože pokud vnímáme jezdectví jako celek, s ohledem na historii tohoto oboru a na koně jako na zvířata, která se šlechtěním sice změnila, ale podstatou zůstavají stejná, pak není důvod se pozastavovat nad křížením jezdeckých stylů. Zvlášť pokud jeden může obohatit druhý. A přesně to byl úkol pro Martina Veverku.

Pracoval s plemeny na která neni ve svém oboru zvyklý a kterým ani jejich stavba těla neulehčuje provedení vybraných gymnastických prvků. Jezdil v sedlech, která mu jsou cizí a učil lidi bez řádného drezurního vzdělání.

Přes to všechno byl schopný vysvětlovat, jezdit, učit a ještě u toho vypadat spokojeně.

Na všech koních byla vidět změna. A na všech lidech zájem a pozornost. A to samo vypovídá o úspěchu tohoto semináře.

Nikdo nemůže očekávat zásadní zlepšení vlastního ježdění za jeden den a proto doufám v další spolupráci.

Honza Štembera

Ranch ropingové kurzy 2015

Máme za sebou již čtvrtý kurz praktického ranch ropingu. A musím říci, že všichni zúčastnění odvedli dobrou práci. Každý, kdo mě zná, ví, že chválou šetřím. Ale v tomto případě by to nebylo na místě. Každý, bez výjimky, lasoval s pevnou hondou ať už hlavu nebo zadní nohy. A vzhledem k tomu, že nejlehčí lasovaný kus nevážil pod čtvrt tuny, nebylo to úplně pro zelenáče. Koně některých lasařů neváží o mnoho víc. O to lepší musí být práce s dally, o to lépe musí pracovat jejich koně a o to víc odvahy je potřeba. Myslím, že se mnou Velkej Adam (Adam Punčochář) bude souhlasit, když řeknu, že nemusíme mít obavy z nedostatku buckaroos pro další branding days. Hlavně nepolevit, nepřestat vyhledávat možnosti k trénování sebe i koně a nezpychnout. Protože když si začnu myslet, že už to umim, vždycky se něco posere!

A tady jsme. Jako ve filmu. 🙂

Honza Štembera

 

Nejezděme blbě – Jan Štembera

Posledních pár let jsem přesvědčený, že s westernovým stylem ježdění je „něco špatně“.

Začal jsem si toho všímat ve chvíli, kdy jsem nabyl dojmu, že už jsem přečetl dostatek knih, viděl dost instruktážních DVD a trénoval s mnoha trenéry. Během šestnácti let pracoval s více než sedmisty koňmi a několikrát začal znovu od začátku. Jezdil a zkoušel a utratil mnoho peněz za informace.

Nebylo to úplně k ničemu, ale mí koně měli hranici, za kterou jsem se nedokázal dostat. To, co zdánlivě fungovalo na jízdárně nefungovalo v terénu. A to nemluvím o práci se stádem. Mám na mysli způsob přiježďování. Snaha vodit koně na volné otěži, použití holeně podle westernových pouček. Hluboký westernový sed nevyjímaje.

Tak co je špatně? Vždyť takhle sedí a jezdí naprostá většina westernové populace.

Dnes už vím co je špatně. V podstatě všechno. Začíná to předčasným odstavem hříbat, pokračuje to předčasným obsedáním, následně i trénováním příliš mladých koní a končí to způsobem přiježďování. Vím to, řekli mi to koně. Koně a pár vyjímečných lidí.

A vzhledem k tomu, že v dnešní době je jezdectví spíš sport a byznys než cokoliv jiného, vidím příčinu právě zde. V lidech, kteří udávají trend. Asociace pořádají závody, určují pravidla, školí si rozhodčí. Rozhodčí určují, kdo závod vyhraje a trenéři dělají všechno proto, aby vyhrávali. Aby vyhrávali a uspokojili majitele koní, kteří je platí. A protože na všech uvedených postech figurují i lidé, kteří toho o koních moc nevědí, nemůžem se divit, že závodíme podle leckdy nesmyslných pravidel, spěcháme s výcvikem a jezdíme koně s pomocí zkratek. Ale jak mi mnohokrát zopakoval jeden výborný trenér, zkratky neexistují. Ne v jezdectví.

Bohužel se moc nelišíme od ovcí a mnohdy slepě následujem trenéry v jejich metodách. A jak by taky ne. Vždyť mají plné skříně pohárů a na opasku velkou stříbrnou přezku s nápisem šampion čehokoliv. A někteří se dokonce učili v Americe. Už ale nevidíme nebo možná nechcem vidět jak vypadají jejich koně po pár letech. Jak po fyzické tak i psychické stránce. Nevidíme zničené klouby, žaludeční vředy, zjizvené jazyky a čelisti od udidel, chronicky bolavá záda, pod srstí drobné jizvy od ostruh, dušnost, stažené ocasy a výraz v očích, když se sedlají. A to všechno se dá zjistit u desetiletých koní. A přitom v desátém roce by měl být kůň v nejproduktivnějším věku.

Dostal jsem se docela daleko v úvaze o chybném použití otěže, holeně a sedu. Ale ono to spolu souvisí víc, než se na první pohled může zdát. Protože na prověšené otěži (vize většiny westernových jezdců) se dá jezdit jen na bezvadně přiježděném koni s pomocí správného udidla při správném používání holeně a v bezchybném sedu. A toho se nedá dosáhnout ve čtyřech ani v pěti letech věku koně. Kdo z nás úspěsně dostudoval vysokou školu v šestnácti? Tak proč by měli závodit tříletí koně? Proč by se měli v šesti jezdit s pákovým udidlem a proč bych si nemohl v závodě pomoci druhou rukou? A proč bych nemohl při jízdě „na páce“ vložit prsty mezi otěže, když to pomůže mému koni nedělat chyby? A chyba přímo souvisí s následnou opravou nebo i trestem. A opravy, korekce či tresty v podání (nejen) sportovních trenérů jsou vydatné. Vím to. Viděl jsem to mockrát a vídám to stále. Myslim, že nikdo z nás by nechtěl být na místě tříletého „pležrového“ koně, který si dovolil zvednout hlavu. Asi by jste si k večeři museli dát krupicovou kaši. Nebo v kůži mladého reiningového quartera, kterému se nepovedl sliding stop. Protože v tu chvíli se z udidla a ostruh stávají zbraně, které jezdec použije pro „korekci couváním“ přes celou jízdárnu. Nebo v roli cuttingového koně, který bůhviproč musí couvat dokolečka s hubou přilepenou k vlastnímu rameni.

A to jen proto, že pravidla určují negramoti v oboru a mnozí sudí jsou jen teoretici. Majitelé nedočkaví a trenéři potřebují taky platit složenky.

Bohužel se tyto trendy promítají i do hobby úrovně jezdectví prostřednictvím seminářů a lekcí vedených sportovními trenéry, kteří to ani jinak dělat neumí.

A zase jde o čas a peníze. Něco se naučit stojí dost peněz a běžné je, dát koně do výcviku třeba jen na měsíc a očekávat zázraky. Jenže to nejde. Jediný zázrak je, že se naši koně po takovém rychlokurzu nerozhodli s námi skoncovat jednou provždy.

Místo toho, abychom se učili hledat kvalitní komunikační kanál mezi námi a koněm pomocí jemné ruky, ohleduplné holeně a sedu, který nepřekáží, ale pomáhá, snažíme se jezdit jako pytel brambor a nutíme koně to všechno snášet a být chytřejší než jsme my.

Myslím, že je hezčí pohled na jezdce, který sedí na koni v rovnováze a jeho povely holení a otěží poznáte jen podle toho, co dělá jeho kůň, než na člověka, krerý se kymácí v příliš velkém sedle a jeho lokty a holeně jsou každou chvíli někde jinde.

A také myslím, že většinu z nás ohromí kůň, který se nese a jeho pohyb je pružný a elegantní než zvíře, které se bojí pohnout přesto, že zrovna cválá a jeho kroky jsou drobné a ještě u toho švihá ocasem. Protože jeho obavy z jezdce se někde projevit musí.

Představte si, že jste voják v akci a velitel vám dává vysílačkou pokyny. A máte špatný signál a nejste si jistí, co vám říká. Koho zastřelit a koho zachránit. A přitom víte, že střílet musíte. Mnoho z nás by se psychicky zhroutilo. Ale kdyby vysílačka fungovala, splníte úkol snadno a ještě se vám zvedne sebevědomí.

Stejně tak je to s otěží, která funguje (přilnutí) a která nefunguje moc dobře (prověšená otěž).

A představte si, že požádáte vaše tříleté dítě, ať vám podá balón, který se zakutálel pod židli. A ono vám na to chce něco odpovědět. Ale protože očekávate vzdor, zvýšíte hlas a donutíte ho ten míč přinést. Jenže jste se nedozvěděli, že se potřebuje vyčůrat než pro ten balón dojde. Takže přijde počůrané s obavou, že se na něj budete zlobit.

Stejně je to s holení, ostruhou a sedem. Díky špatnému sedu se nedozvíte, že je někde problém. Že se kůň špatně hýbe. Na váš povel nemůže dobře zareagovat a tak ho k tomu donutíte holení a ostruhou. Jenže ta holeň ho překvapí a povel na něj vyštěkne, protože byla daleko od koně, někde vpředu před těžištěm, místo aby byla volně přiložená na správném místě a tudíž nepřekvapila svým signálem. A tak kůň udělá chybu. A bojí se, co přijde a začne tuhnout. Protože všichni zatínáme svaly před očekávaným dloubancem. Nedá se to ovládnout. Tělo to dělá automaticky. A tak začnem uvolňovat. Tak jak jsme to viděli u trenérů. Vzít jednu otěž a ohnout hlavu a krk pokud možno ke špičce naší boty. Protože když mi kůň neohne hlavu jak žížala, tak přece neni uvolněný!

A tak se motáme od jednoho nesmyslu k druhému a doufáme, že náš kůň to jednou pochopí.

Westernový způsob ježdění se vyčlenil z jezdeckého celku asi nejvíc. Často slyšim „Já jezdím western, to je úplně něco jinýho než anglie.“

Přesto se ve westernu používají stejné termíny jako v klasickém stylu. Holeň, otěž, rovnováha, uvolnění, shromáždení atd. Bohužel jsou prezentovány naprosto chybně. Hlavně poslední tři vyjmenované. Rozhodně neni v rovnováze kůň, který neumí jet rovně ani v kroku, natož ve cvalu. Rozhodně není uvolněný kůň, který se snaží vyplivnout udidlo, klopí uši nebo švihá ocasem při pobídce. A v žádném případě není shromáždený kůň cválající s hlavou dole a zadníma nohama jako by je měl v sádře. Důkazem shromáždení není ani pomalý cval ani klus s prověšenou otěží. Co tyto termíny znamenají doopravdy, bylo popsáno už mockrát lidmi, kteří jsou mnohem erudovanější než já. Každý z nás má možnost si to vyhledat.

A že western je něco jiného? No nevím. Všichni jezdíme na koních, kteří mají čtyři nohy, hlavu, krk, tělo a ocas. Jistě, každé plemeno má talent na něco jiného, ale první rok platí stejné zásady pro všechny (snad kromě dostihů a mongolských pastevců). Všichni musí projít základní školou. Ať chci skákat překážky, vzdělávat koně v drezuře, pracovat s krávou, zdolávat velké vzdálenosti nebo si jezdit doma na dvoře.

Jak tedy najít dobrého trenéra a kde vzít správné informace?

Stačí se dívat kolem sebe. Oprava, nestačí se dívat, musí se i vidět. A hlavně člověk musí chtít vidět. A věřte mi, že nemusíte jet do Ameriky. Ty informace jsou tady v Česku a Evropě. A troufám si tvrdit, že jsou mnohdy kvalitnější než v USA. Vždyť evropané uměli s koňmi cokoliv, na co si vzpomenete, dávno před tím, než se na americkém kontinentu objevil první kůň.

Na závěr bych rád dodal, že má kritika se netýká naprosto všech lidí ve westernovém světě. Jen příliš často potkávám ty, kterých se to týká.

No a na rozloučenou použiji pozměněnou výzvu pana Maurera – Nejezděme blbě!

Honza Štembera

Kurzy 2014

Po úspěchu prvního kurzu lasování na dummy zorganizovali Adam Punčochář a Honza Štembera další kurz práce s živým dobytkem. Účastníci se sešli na Fox Riders Ranch a v sobotu ráno vyjeli na koních k několik kilometrů vzdálenému stádu krav. Následovala práce se stádem na pastvině, přehánění stáda do odchytové ohrady, trocha rančerského třídění a cuttování a lasování telat. Druhý den déšť nedovolil práci venku, proto následovaly v hale individuální lekce jezdecké či práce s jednotlivými kravkami.

Ačkoli je většina lekcí soustředěna v západní polovině Čech, na Orlicko-Ústecku se začíná formovat nová skupinka jezdců a lasařů. V polovině srpna zde Jana Horká měla čtyřdenní kurz zaměřený na rančerskou práci s dobytkem a začátky lasování. Pracovalo se s jednotlivými telaty, stádečkem krav na pastvině i v koralu, lasovalo se ze země i z koní, dummy i telata na vycvakávací hondy. Poslední den se k nám připojil Honza Štembera a u čtyřiceti-hlavého stáda dobytka uprostřed pastviny jsme společně zalasovali a označkovali nová telátka.

Text: Jana Horká